Zloba upírky - Dar intuice

Dávno se už setmělo a polozmrzlá sněhová břečka nedodávala hřbitovu zrovna moc na útulnosti. Jediné, co jsem si v tu chvíli přála, bylo sedět doma ve svém pohodlném křesle s hrnkem horkého čaje. Ale člověk nemůže mít všechno a povinnost je povinnost. Na obloze zářil úplněk a hluk velkoměsta všude kolem jako by utichl. Působilo to tu přinejmenším pěkně ponuře.
„Co tu vlastně dělám?“ ptala jsem se v tu chvíli sama sebe. Málem jsem se obrátila k odchodu.
„Přece nejsem takový strašpytel,“ ujišťovala jsem sama sebe. „Když už tady jsem, alespoň se tu porozhlédnu,“ usoudila jsem nakonec. Měla jsem totiž dojem, že tu najdu chybějící dílek do skládanky.

Když jsem se dostala až k Tomášovu hrobu, ke své hrůze jsem zjistila, že je odkrytý. Těžký náhrobní kámen ležel rozmlácený na malé kousíčky hned vedle. Kdo to mohl udělat? A jak? A nejhorší na tom všem bylo, že rakev byla vykopaná a odkrytá, a tak mi najednou došlo, že zírám do tváře samotnému Tomášovi.

Úplně jsem ztuhla hrůzou. Ne že by mi tak vadil pohled na mrtvolu, ale zarazilo mě něco jiného. I když byl ve svitu měsíce dost bledý, jako mrtvola vůbec nevypadal, jenom jako kdyby spal. Po chvíli jsem si dodala odvahy a zesnulého se dotkla. Přišel další šok. Žádná mrtvolná strnulost!
„Co když je ještě naživu?“ napadlo mě a tak jsem šáhla Tomášovi na krk, jestli nahmatám tep. Místo toho jsem ale pod prstem ucítila něco jiného a mokrého. „Krev!“ došlo mi. Posvítila jsem do rakve malou baterkou, kterou jsem pro všechny případy měla pověšenou u klíčů. Spatřila jsem čtyři malé ranky, z nichž ta krev vytékala.